Po delší odmlce se o přízeň svých čtenářů opět hlásí Farní list. V postním čísle najdete rozhovor s jedním s biřmovanců, zprávu o důvodech rezignace papeže Benedikta XVI., část oblíbené katecheze otce Vojtěcha Kodeta z jedné dřívější charismatické konference a mnoho dalšího. Úvodník otce Tomáše přinášíme v následujících řádcích.
Postit se z lásky
Nedávno jsem potkal jednoho ušlechtilého člověka, kterému se jistě v mládí dostalo křesťanského vychování. Dobře věděl, co je to Popeleční středa – den, kdy se drží půst. Když mi začal s hrdostí vyprávět, jak při nenadálém zjištění, že Popeleční středa přišla letos hodně brzy, pohotově nahradil ve svém jídelníčku připravené maso z předchozího dne jiným pokrmem, musel jsem jej pochválit. Podobnou pochvalu si zaslouží všichni věřící, kteří se po celou postní dobu ochotně zříkají svých oblíbených zábav, více vyhledávají příležitosti ke společné modlitbě v rodinách i ve farnosti a s radostným srdcem odkládají stranou almužnu pro chudé a potřebné. Tak tomu v postě vždycky bylo, je a má být. Při všem postním snažení nám však nesmí uniknout smysl a cíl těchto zbožných tradic. Křesťanský půst totiž není totéž co dieta. Dietu lékař rázně nařídí či alespoň vřele doporučí s ohledem na zdraví pacienta. Smysl postu je jiný. Nikdy nekončí u nás samých. Nejde při něm o asketické, ani charitativní „výkony“. Pravý duchovní půst člověka osvobozuje od zahleděnosti na sebe, učí ho vědomě obracet pozornost od materiálního dobra k vyšším hodnotám, a tak jej otevírá vůči Bohu. Pravý půst poznáme podle toho, že v nás spolehlivě probouzí hlad po Božím slově a pomáhá nám vnímat Boží přítomnost v každodenním životě. Bůh se raduje pouze z takového postu, který konáme z lásky k němu a který v nás lásku dále prohlubuje! Prorok Izaiáš to v Bibli vystihuje památnými slovy: „Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje? Sklonit hlavu jako rákos, ustlat si na žínici a prachu? Tohle nazveš postem, dnem milým Hospodinu? Či není půst, jaký si přeji spíše toto: rozvázat nespravedlivá pouta, … popřát pohostinství bloudícím ubožákům, … neodmítat pomoc svému bližnímu?“ (Iz 58,5-7) Někdo by mohl říci: „Když je to tak, proč se tedy trápit sebezapíráním a prodlužovat dobu modliteb? Není lepší přejít rovnou ke skutkům milosrdenství a nedělat si při tom zbytečné násilí?“ Jakkoli by se to mohlo zdát logické, tato zkratka je také falešná. Cestou pokání musíme jít, abychom se nejprve nechali Bohem přitáhnout, očistit a proměnit, takže pak budeme moci milovat s ním, v něm a jako on. „Křesťanský život,“ zdůraznil v poselství k letošní přípravě na Velikonoce papež Benedikt, „spočívá v tom, že neustále vystupujeme na horu setkání s Bohem, abychom potom zase sestoupili dolů, nesli si s sebou lásku a sílu, která z toho pramení, a pak s toutéž Boží láskou mohli sloužit bratřím a sestrám.“ Není divu, že právě v postní době volá církev své členy více než jindy k účasti na různých duchovních obnovách a pobožnostech. Bude-li zájem o společná zastavení nad Božím slovem mezi námi růst, jde o dobré znamení. Nepostili jsme se zbytečně.
Žehná vám otec Tomáš